Fronta

Když jsem ráno sedal do auta, tak jsem to dělal s vědomím, že to možná bude úplně zbytečná cesta. Už o půl dvanácté jsem potřeboval být zpátky v Ústí a vůbec jsem neměl představu, jestli bude dost iPadů a jestli bude fronta dostatečně malá. Když jsem do ní stoupnul v 9:05, měla asi 100 m. Byla poklidná a nebylo slyšet žádné bečení ovcí.

Kluk přede mnou mi připadnul divnej. Měl v ruce telefon Samsung s Androidem, tak jsem chvíli přemýšlel, co tady dělá. Že by provokace? Musím uznat, že Apple retail umí. Ukázalo se to zhruba v 9:45, kdy začal frontu obcházet pověřený pracovník Apple Storu a informoval stojící, co bude dál. Oznámil (německy a anglicky), že se začínají vyprodávat první konfigurace iPadu. Aby nikdo nestál ve frontě zbytečně, druhý kolega se ptal lidí ve frontě, jaký chtějí model. Rozdával kartičky s názvem modelu a kdo dostal kartičku, měl garantované, že iPad bude, až vystojí frontu.

Tady mě zarazilo, že většina lidí chtěla 16 GB verzi (přijde mi to málo) a koho jsem viděl, tak chtěl iPad s 3G/4G modulem. Borec, co rozdával kartičky se zarazil, když jsem mu oznámil, že chci „jen jeden“ iPad. Většina lidí ve frontě brala rovnou 2 ks. Já bral 64 GB – wifi – bílý plus Smart Cover. Do obchodu jsem vcházel 10:18, takže cca hodina a čtvrt čekání.

Unboxing

Tak na to zapomeňte, že bych filmoval, jak vybaluju iPad. Prostě jsem v autě roztrhal krabici, zjistil, že iPad vypadá výborně a jel domů.

Display

Obrazovka nového iPadu je opravdu skvělá. Recenze určitě nekecají v tom, že to je výjimečný display. Bohužel je to něco, co se nedá na blogu ani na videu ukázat. Musí se to prostě vidět.  Fakt nebudete zklamaní. Je krástě vidět, které aplikace nemají optimalizované ikonky pro vysoké rozlišení. Applovské aplikace vypadají super.

Překvapilo mě, že Kindle je optimalizovaný pro nové rozlišení. Mám pár barevných knih pro Kindle o výuce kreslení, tak jsem je zkusil otevřít. Text vypadá perfektně, ale na obrázcích je vidět, že jsou v knize zabaleny v nedostatečném rozlišení a iPad je zvětšuje. Amazon svoji aplikaci zjevně optimalizoval narychlo, protože jsou tam nedodělky. Třeba logo Kindle je hi-res, ale ikonky na stránce knihy jsou v polovičním rozlišení. Náhledy knih jsou taky hi-res a líbí se mi, že na nich přečtete všechny texty (např. subtitle knihy, jména autorů, atd.).

Mapy – optimalizace pro display není 100%. Samotné mapy vypadají samozřejmě dobře, ale textura na pozadí, když odhrnete přeložení stránky, je původní v menším rozlišení.

YouTube – vypadá dobře optimalizovaná. Opět musím říct, že je příjemné, že na náhledech videí vidíte více detailů. Naproti tomu, když si pustíte TED, tak vidíte kostičky – jak u ikon, tak u náhledů.

Safari – běhá rychle a číst web na tomto zařízení je paráda. I drobounké písmo na stránkách je krásně čitelné.

Textury – obecně ve všech aplikacích lahodí oku dokonalé textury. Mám rád, když aplikace používají textury reálných materiálů, jako třeba kůže, papír nebo třeba broušený kov. Všechny applovské aplikace (Kalendář, Připomínky, iWork, iBooks, …) vypadají úžasně.

Jestli máte konkrétní dotaz, tak napište do diskuze. Já si jdu dál hrát.

Update – OmniFocus už nevypadá tak špatně, protože vyšla aktualizace.

Někdy v srpnu 2011 jsme s manželkou navštívili na jeden den kamaráda, který tehdy pracovně pobýval v Londýně (jo Pavle, je řeč o tobě . Ráno jsme se rozhodli jet londýnskou MHD do centra. I když měl jet náš spoj přibližně každých 10 minut, zamrzli jsme na zastávce dobré tři čtvrtě hodiny.

Když jste poprvé v Londýně a máte jen jeden den na prohlídku města, tak zdržení zamrzí. Nejen naše nervozita na zastávce stoupala. Najednou na zastávku přišel starší černoch v ošuntělých šatech a začal sbírat vajgly.

Nefunkční městská doprava a homelessák, co nemá na cigára. Takový obrázek se najde i v Česku. Jenže, jakmile ten černoch nasbíral hrst vajglů, tak je nehodil do kapsy. Hodil je do odpadkového koše na zastávce a sbíral dál. Najednou koukáme, že nesbírá jen vajgly, ale i papírky od čokolády a jiné odpadky.

Ten starší pán trávil čekání na bus aktivně. Za těch pár minut postupně uklidil celou zastávku a když se na něj někdo podíval, oplácel pohled šibalským úsměvem. Tenhle starší, lehce plesnivý pán mě donutil nejprve se lehce zastydět a poté dlouze zamyslet.

Jak jsme lhostejní ke svému okolí? Co děláme pro společnost, ve které žijeme?

Moje poslední zastávka byla u agilních metodik. Našel jsem si jeden pěkný nástroj na řízení softwarového projektu pomocí Scrumu – Agilefant. Je to pěkná věcička (zdarma), kterou ve firmě lehce zkouším a mohu doporučit. Nicméně, Agilefantu se teď nechci věnovat. Mluvím o něm jen proto, že mě při hraní s ním osvítila myšlenka, na kterou jsem dlouho čekal.

Zásadní problém, proč mi nikdy nefungovaly dostupné metodiky vývoje softwaru (a řekl bych, že řízení projektů obecně), je v tom, že můj tým je malý. Způsob, jakým pracujeme na zakázkách a na vývoji našeho stěžejního produktu InTouch CRM, nedovoluje nasazení žádné standardní metodiky.

Obvyklá metodika předpokládá, že když se objeví nový projekt, přidělí se k tomuto projektu realizační tým a ten začne na projektu pracovat. Zjednodušeně se dá říct: na 1 projekt – N programátorů/designerů/architektů/… Malá firma si ale nemůže dovolit ten luxus přidělit své zaměstnance na nějaký projekt exkluzivně. Dynamika změn v malé firmě je příliš velká na to, aby to mělo šanci fungovat.

V malé firmě vznikají situace, kdy se paralelně řeší X projektů za pomocí Y pracovníků a do toho ještě vstupují samostatné malé požadavky (vyrušení). V praxi to může vypadat třeba tak jako u nás. Paralelně řešíme dokončení nové verze našeho informačního systému, do toho tvoříme 3 nové weby pro zákazníky, novou verzi našeho vlastního webu, několik softwarových modulů pro jiné zákazníky, vývoj našeho zpravodajského agregátoru pravednes.cz a aby toho nebylo málo, poskytujeme technickou podporu stávajícím zákazníkům.

Jedná se o neskutečně turbulentní prostředí, kdy ráno v 8 hodin nevíte, co budete dělat v 10h. Projektů je víc než lidí a tudíž si nemůžeme dovolit „přidělovat týmy“ a samostatně řídit každý projekt. Mimochodem, tohle platí i pro freelancery, tedy one-man-show firmy. Jak vůbec v takové firmě odhadovat termíny dokončení a cenu? Jak zajistit, aby se jeden měsíc lidi neflákali a druhý měsíc nemuseli dělat dvanáctky? Jak zjistit, jaký bude mít dopad na termíny dokončení projektů nové rozhodnutí, že uděláme pro zákazníka tiskovou sestavu, kterou tak urgentně potřebuje?

Řízení projektů v malé a velké firmě

Takže, ono uvědomění si, že nelze aplikovat populární metodiky řízení projektů v takovém prostředí, bylo onou klíčovou myšlenkou, na kterou jsem dost dlouho čekal. V tuto chvíli je mi jasné, že musí vzniknou úplně nová metodika a nový nástroj, který bude splňovat následující kriteria:

1. Bude pomáhat řídit jednotlivé projekty, ale současně paralelně všechny projekty najednou (globální pohled).
2. Bude počítat s dynamickým přidáváním nových projektů, se změnami zadání, s rušením projektů nebo jejich odložením.
3. Bude reagovat na nové drobné práce a akutní vyrušení (servisní zásahy).
4. Bude vhodně řešit situace, kdy projekt stojí, protože se např. čeká na součinnost zákazníka (např. čekáme na schválení).
5. Usnadní „rychlé přepínání“ členů týmu mezi jednotlivými projekty. (! dle mého názoru je toto extrémně důležité)
6. Bude počítat s náhlým úbytkem člena týmu (nebo i opačně s přírůstkem do týmu – najmutí externisty)
7. Bude umožňovat zapojit zákazníka jako dalšího člena týmu

První kousnutí do utopenců mě zarazilo. Co to je za chuť? Takhle špekáčky nechutnají. Není to zkažené? Dívám se na sklenici se zbytkem „utopenců“. Barva je dobrá. Znovu kousnu a zase ta hnusná chuť. Začínám tušit, co jsem udělal špatně. V tom spěchu jsem si nepřečetl složení výrobku na sklenici. Beru tedy produkt do ruky a čtu:

1. Kuřecí strojově oddělené maso – 32 %
2. Vepřové sádlo – 17 %
3. Pitná voda +
4. Cibule – 15 %
5. Kuřecí kůže – 7 %
6. Vepřové maso – 5 % !!!
7. Vepřové kůže – 4%
8. Pšeničná mouka, bramborový škrob, sůl
9. Stabilizátory E338, E450, E451, E250
10. Zahušťovadla E412, E500
11. Rostlinná vláknina (?)
12. Směs koření, extrakty koření
13. Antioxidanty E300, E330
14. Zvýrazňovač chuti E621 (Mňam – to asi vylepšuje chuť škrobu, mouky a vlákniny)
15. Barvivo E120 (Aha! Proto mi barva utopenců připadla OK)

Jakmile jsem složení dočetl, věděl jsem, že můj zážitek nemůže zůstat bez odezvy. Proč složení takové pochutiny, jakou je špekáček, připomíná u Kosteleckých uzenin soupis svinstva? Jak je možné, že tam mají jen 5 % vepřového masa? Napadly mě dva důvody:

1. Nevědí, jak se špekáčky dělají. – To je smutné, protože by to ukazovalo na jejich totální nekompetenci. Bylo by nutné řešit, jak je možné, že firma, která neumí dělat tento výrobek, jej může prodávat na českém trhu. Pokud platí tato varianta, přikládám správné složení špekáčku níže.
2. Šidí složení, aby vydělali víc peněz. – Tato varianta je mnohem smutnější, protože znamená, že firma Kostelecké uzeniny se záměrně chová velmi neeticky. Pokud je tento důvod pravdivý, pak by se jednalo o normální sprosté šizuňky a je povinností spotřebitelů nenechat si to líbit.

Doma v knihovně mám publikaci České masné výrobky a abych technologům v Kosteleckých uzeninách konstruktivně pomohl, přikládám složení receptu:

1. Hovězí přední namleté na jemno – 35,5 %
2. Tučné vepřové i s kůží – 20,4 %
3. Maso z hovězích hlav na jemno – 3 %
4. Vepřové kůže – 1,5 %
5. Hřbetní sádlo do vložky – 27 %
6. Solící směs (Praganda) – 0,24%
7. Koření – pepř, muškátový ořech, česnek, paprika
8. Pšeničná mouka hrubá – 3,2 %
9. Pitná voda – 19%

Vážení pánové a dámy z Kosteleckých uzenin, takto se to dělá. Připadá mi mírně trapné, když já laik musím poučovat profesionály o tom, jak vypadá špekáček. Když dostanu chuť na utopence, chci jíst utopence. Nechci jíst kuřecí separát, modifikovaný škrob, zvýrazňovač chuti nebo zahušťovadlo. Takové suroviny si strčte třeba do … mrazáku.

Žijeme v relativně svobodné společnosti a nikomu nelze upřít právo něco vyrábět a prodávat. Problém je, když to začne prodávat pod názvem, který naznačuje, že se jedná o něco jiného, než to ve skutečnosti je. Nelze prostě vyrábět papírovou skládačku podlouhlého tvaru a nazývat to „bota“. Nelze vyrábět slanou hmotu z modifikovaného škrobu a E621 a nazývat to „uzenina“.

Vážené Kostelecké uzeniny, nenutím vás, abyste přestali dělat své výrobky. Jen je prosím přejmenujte na odpovídající název. Zde je několik návrhů, které mi přijdou odpovídající a použitelné:

• Kořeněná hmota v octovém nálevu s cibulí
• Utopená hmota buřtového typu
• Kostelecké tajemství

Současně by bylo vhodné zvážit používání slova „uzeniny“ v názvu společnosti.

Poznámka pro milovníky masa a uzenin

Prosím hledejte kvalitu, vyžadujte kvalitu, čtěte složení (i když spěcháte, jako já včera). Tento text můžete považovat buď za otevřený dopis Kosteleckým uzeninám nebo za recenzi jednoho výrobku. Pokud to vidíte stejně, linkujte na tento článek, aby byl ve vyhledávači slušně vysoko.

Otázka pro pracovníky v Kosteleckých uzeninách

Vy tohle jíte nebo to jenom vyrábíte? Fakt by mě to zajímalo.

UPDATE: Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu reagoval na můj článeček a téma velmi pěkně zpracoval jako video. Podívejte se na jeho Peklo na talíři.

Proti této snaze stojí úsilí Ministerstva zdravotnictví, které se marně snaží svázat kouření s rizikem špatného zdraví a rakoviny. Tato strategie už je ale mnohem méně efektivní. Důvod je poměrně jasný. Když si zapálíte cigáro, tak budete cool a sexy okamžitě (podle reklamy). Rakovinu ale dostanete „možná“ a až bůhví kdy. Pozitivní pocit je v tomto případě pro náš mozek daleko reálnější než potenciální riziko někdy v budoucnosti.

V našem mozku je možné svázat jakoukoliv činnost s určitou mírou utrpení nebo potěšení. Jestliže je něco svázáno s obojím, jako v případě kouření, vždycky vyhraje ten pocit, který je momentálně reálnější. Reálnější jsou příjemné pocity, které vznikají díky reklamní vazbě cigarety na zábavu s přáteli, cool drsňáka, záhadnou cizinku, Formuli 1, nezávislou osobnost, atd.

Vzkaz pro odpůrce kouření

Pokud máte v popisu práce bojovat proti kouření, zkuste se tak trochu zamyslet na tím, jestli by nebylo lepší použít stejně účinné zbraně, jako to dělají reklamní agentury. Zde mám několik návrhů na nápisy na krabičky cigaret.

Profík by jistě vymyslel lepší. Přeci jen nejsem reklamní expert, ale princip je snad jasný. Zkuste třeba něco navrhnout v komentářích pod článkem. Možná si to přečtou na ministerstvu.

Firmy jako Apple, Microsoft nebo Google znám prostřednictvím jejich produktů, které používám prakticky denně. U Applu jsem měl pár let přestávku, protože jsem Macintosh opustil někdy v druhé polovině devadesátých let. Tehdy to vypadalo, že Apple má už vyhlédnuté místo na hřbitově. Znovu mě Macy začaly zajímat někdy před pěti lety . To jsem dostal darem nový iPod Mini.

Nelze si nevšimnout, jak zhruba ve stejné době začal Apple produkovat výrobky udávající trendy odvětví. Objevil se iPod a po něm se přidal Microsoft se Zune. Pak iPhone a ten sebou strhnul celý průmysl mobilních telefonů. iTunes taky zahýbaly světem a např. Amazon začal prodávat MP3. No a nelze nezmínit iPad a očekávanou smršť tabletů.

Málokterý následovník Applu má šanci výrazněji uspět. Snad možná jen Google se svým Andoidem má nakročeno k porážce Applu. Dosáhne toho produkcí levných modelů s nízkou marží, protože do takových vod se Apple nepustí.

Hlavním smyslem tohoto článku je však vypíchnout rozdíly ve strategii Applu a firem jako Google nebo Microsoft. Tak se do toho pusťme.

Co udělal Steve Jobs, když se vrátil do Applu

Pokud si pustíte první keynote Steva Jobse z roku 1997, tak se dozvíte základy nové strategie, kterou začal zavádět. Nadšeně hovoří o menším počtu produktů a o tom jak bude Apple schopen věnovat více energie každému z těchto produktů. Po roce 1997 by se ceník výrobků firmy Apple možná vešel na jednu stránku A4 a i dnes, po tolika letech, by ten ceník příliš dlouhý nebyl.

Strategie Ferdy mravence

Naproti tomu bych strategii firem Microsoft a Google označil výrazem „Ferda mravenec – práce všeho druhu“. Microsoft má ceník produktů tak rozsáhlý, že se v něm nevyznají ani jeho kmenoví partneři. Google chrlí jednu technologii za druhou.

Tam, kde se Apple rozhoduje „co dělat nebude“, tam Microsoft s Googlem řeší „co by ještě mohli dělat“. Tam , kde Apple pečlivě míří, než se rozhodne vystřelit, ostatní praktikují preventivní kulometnou palbu všemi směry. Prásk! Bum! Bing!

Hotovost, aneb co s prachama

Docela zřetelně je vidět rozdíl v přístupu na hotovosti, kterou si firma drží. Tuším, že v době psaní tohoto článku sedí Apple na cca čtyřiceti miliardách dolarů v hotovosti a více jak polovina z této částky je likvidní do druhého dne. Apple zatvrzele odolává tlaku svých akcionářů, kteří logicky neradi vidí, když se peníze válí na bankovním účtu.

Je to tak, že každý CEO akciové společnosti je pod tlakem investorů a chce se od něj, aby buď peníze investoval a nebo vyplatil dividendu. Apple si prostě prášulky drží pod pokličkou a čeká, až je bude moct smysluplně utratit. Raději riskuje kritiku Wall Streetu než by investoval do něčeho, co nesplňuje „kriteria“.

Google a Microsoft dělají to, co od nich burza chce. Chovají se jako investoři z pořadu Den D, koukají kolem sebe a hrají „vařila myšička kašičku … tomu dala, tomu málo, tomu víc, …“.

Akvizice

Snadno si lze dohledat, jakým tempem provádí akvizice nových firem Apple, jak Google a jak třeba Microsoft. Na první pohled vás zarazí konzervativnost Applu. Počet jím koupených firem je výrazně menší a osobně v tom vidím větší promyšlenost a konkrétní záměry. Google se například nerozpakuje utratit balík peněz za firmu, jejíž technologie mají podpořit „laboratorní“ projekt. Tj. vůbec není jasné, jestli bude výsledný produkt úspěšný (např. Google Wave).

Rozdíl ve strategiích

Kopírovat nebo nekopírovat?

To, co dle mého názoru, mnoha firmám nedochází (nejenom MS a Google), je to, že nemohou mít to, co má Apple a přitom si ponechat svoji strategii. Všichni chtějí vyrábět iPod killer, iPad killer, iPhone killer, ale jsou na trhu tak široce rozkročení, že logicky nemohou svým produktům věnovat srovnatelné množství péče.

Apple, když vydělá dolar, tak přemýšlí, kde zlepšit stávající produkty a výjimečně jaké nové produkty začít dělat. Google s Microsoftem když vydělají dolar, tak přemýšlí, do čeho nového mohou investovat.

Mimochodem, víte jaké produkty dělá taková Nokia? Dokážete vyjmenovat z hlavy názvy aktuálně prodávaných telefonů? Víte, čím vším se zabývá Samsung, Hyundai nebo Siemens? Všechno jsou to společnosti, které mají na to, aby se pokusili kopírovat produkty Applu, ale díky odlišné strategii to nikdy nedotáhnou na potřebnou úroveň.

Jak se říká „Když dva dělají totéž, není to totéž.“

Hned, jak jsem se dověděl, že je nové tlačítko od Facebooku, stal se ze mě okamžitě skeptik. Nejprve jsem neuměl vysvětlit proč, ale tady se o to pokusím a sám si přitom urovnám své důvody. Takže začněme tím, co budou asi všichni ignorovat.

Facebook a bezpečnost

Rovnou říkám, že nejsem expertem na bezpečnost a ochranu soukromí. Měl jsem pouze tu čest párkrát popíjet kávu s člověkem, který se profesionálně živí tím, že z hromady zdánlivě nevinných informací dokáže vydolovat důležité informace. Vydělává si tak, že na zakázku sestavuje profily lidí (např. když si chce banka prověřit, jestli může poskytnout velký úvěr).

Vždycky po rozhovoru s ním mi běhá mráz po zádech a mám chuť vymazat všechny stránky, na kterých je nějaká moje osobnější informace. Řeknu to asi takhle, běžný člověk nemá ani páru o tom, jakou mozaiku je možné sestavit z tweetů, spojení na facebookové přátele, fotek a nebo stisků tlačítka Like. Běžně ani netušíme, k jakému účelu může být za 20 let použita naše dnešní stránka na FB. Jediný důvod, proč FB funguje, je ten, že netušíme.

Tak, tolik k teoriím spiknutí a jdeme dál a trochu více k The Tlačítku.

Like umožní Facebooku konkurovat Googlu s vyhledáváním

Tak tohle je, myslím, rána úplně vedle. Tlačítko Like nebude mít nikdy takovou penetraci, aby šlo z informací o klikání řadit globální výsledky hledání. Natož, aby takový vyhledávač dokázal porazit Google. Proč konkrétně?

1. Google Page Rank už dávno nejsou jen počítané prolinky. Algoritmus má za sebou několik let „vytuňování“. Myslet si, že nějaký nový vyhledávač přeskočí léta ladění je, myslím, naivní.
2. Tlačítko Like bude v mnoha sítích blokované. Troufnu si říct, že nás čeká nová vlna firewallů, které budou blokovat traffic na sociální sítě ve firmách. Nelze postavit hledání na něčem, co lze v korporátních sítích blokovat. Blokování domény facebook.com se přímo nabízí a správci sítí budou mít její zákaz v popisu práce.
3. Pokud mohou weby s tlačítkem Like získat výhodu pozice v nějakém silném vyhledávači, okamžitě přijdou roboti. Osobně se domnívám, že už v době psaní tohoto článku někdo programuje robota, který bude simulovat kliky na Like. Takový robot se běžně odhaluje pomocí technologie Captcha. Ta je ale u tlačítka Like nepoužitelná.

Sociální spam

Nevím, jestli něco jako sociální spam existuje, ale já tímto pojmem chci vyjádřit dvě věci. Tou první je, že tlačítko Like bude zahlcovat Facebook a může začít po pár měsících vzbuzovat odpor u skalních uživatelů Facebooku.

Za druhé, domnívám se, že ostatní firmy nenechají Facebook, aby měl nějaké exkluzivní tlačítko, které oni nemají. Napadá mě jako první Buzz Like a pak přijdou další. Pochybuju, že weby budou mít chuť strkat na každou stránku šest Like tlačítek. Spousta webmasterů to pořeší tak, že nedá tlačítko žádné. Mimochodem, vzpomenete si ještě na ta malá tlačítka 88×31 bodů, které byly na konci 90. let skoro na každém webu. Běžně jich v patičce webu bylo víc jak 10. Pak začaly pěkně postupně mizet.

Gadgety sociálních sítí hyzdí stránky

Lidé mají různý vkus, ale jsem přesvědčený, že když plácnete na stránku s promakaným designem tlačítko od jiného designera a v jiné barvě, bude to vždycky vypadat blbě.

Možná, že Facebook zareaguje tak, že dá možnost udělat vlastní design tlačítka (nevím, jestli už to nejde). V tom případě se ale omezí funkčnost tlačítka, protože zmizí ze zorného pole lidem, kteří jsou na FB design zvyklí.

Gadgety sociálních sítí komplikují stránky

Jednoduchost je trendem doby. Všechno musí být maximálně Easy. Doplňování tlačítek do stránek jde přímo proti tomuto trendu. Na jedné straně vymýšlíme technologie, které nám řeknou, kam se návštěvník stránky první podívá a kam nejčastěji kliká. Snažíme se jej nalákat do registračního formuláře nebo k tlačítku „Order Now“. Mást návštěvníka dalším tlačítkem (a za chvíli tlačítky) mi nedává smysl. Snad jen u webů, které mají reklamu jako dominantní business model.

Až se např. firma Apple rozhodne, že dá na stránky tlačítko Like, tak změním názor na tento bod. Obávám se ale, že se to nikdy nestane. Vsadil bych na to malíček na levé ruce.

Nejprve ale k titulku článku. Proč jsem do něj, k čertu, strčil ty špekáčky? Protože představují dokonalou metaforu pro důvody, které brání firmě Apple pouštět Flash, Javu a jiné cross-platformní technologie na iPhone/iPad.

Když půjdete dneska do supermarketu a pokusíte si koupit špekáčky, nebo jinou uzeninu, jediné co seženete je ochucená a masu vzdálená hmota, vyrobená z loje a kůží. Jejich cena je často menší, než cena masa, ze kterého se „údajně vyrábí“. Jediný důvod, proč jsou toho plné pulty, je cena a tím pádem, že to lidi chtějí. Je jasné, že slanina, která je plná bramborového škrobu, která získala svoji chuť syntetickým kouřem (nedělám si srandu, kouř jde koupit), je vyrobená rychleji a levněji než pomalu a poctivě vyuzený bůček.

Přesně tohle jsou aplikace ve Flashi. Rychle vygenerované prográmky, které zvládne vytvořit i velmi podprůměrný programátor. Každý takový program si sebou táhne přibalený runtime a logicky nemůže využívat možností, které platforma poskytuje.

Jedinou výhodu, kterou cross-platformní software má, je cena. Tím, že lze najednou vygenerovat aplikaci pro iPhone, Android, Symbian, WinPhone, atd. vznikne něco, co za malé peníze může vydělávat na daleko větším trhu. Jinými slovy, z jednoho kila masa neudělám kilo špekáčků, udělám jich rovnou 10 kg.

Mám-li v té metafoře ještě chvilku pokračovat, tak Adobe vidím jako firmu, která vyrábí takový ten škrobový přípravek, který nasypete do masové směsi, přidáte koření a kýbl vody a máte najednou dvojnásobek směsi do klobás. Eticky si firma zdůvodní, že pomáhá svým uzenářům přežít v konkurenci. Steve Jobs je dle mého názoru pouze někdo, kdo zatvrzele odmítá prodávat tyhle špekáčky a to i přesto, že je všichni chtějí.

Přiznejme si otevřeně, firma Apple byla vždycky společností, která měla na své produkty vyšší nároky než ostatní. Málokdo se například s designem patlá tak jako Jony Ive. Pro Apple má slovo standard úplně jiný význam než pro Acer. Špekáčky firmy Acer však zaplňují regály každého elektra po celém světě.

Osobně se programování věnuju už od dob ZX Spectra (pro mladší … tohle byl hit v 80. letech) a momentálně se nejvíc věnuji produkování softwaru pro web. A musím přiznat, že svým způsobem taky produkuji špekáčky. Snažíme se ve firmě vytvořit něco, co bude tak nějak fungovat na FireFoxu, Chrome, IE nebo Opeře. Vzniká cross-platformní řešení, které je snad pro většinu lidí dobrý standard. Kdybych ale vnímal kvalitu podobně jako Steve Jobs a produkoval naše řešení přímo pro prohlížeč Safari, mohl bych naplno využít vlastností HTML5 a CSS3. Výsledná aplikace by byla viditelně lepší, vyprodukovaný JavaScript by byl menší, spolehlivější a rychlejší.

Když si přečtete Jobsovo vyjádření Thoughts on Flash, zjistíte, že je to v podstatě celé o kvalitě (výkon, baterie, využití možností platformy, roll overy, …). Možná jsem v menšině, protože mu věřím, že mu jde víc o kvalitu než o business. Kdyby ale Jobs zaplnil App Store statisícem aplikací ve Flashi, vydělal by méně nebo více? Já myslím, že více, protože lidi prostě chtějí špekáčky.

Ultimate Edge není nějaké levné CéDéčko. Za jeho pořízení zaplatíte přes $300, a proto možná pochopíte, proč jsem s nákupem tak dlouho otálel. Tony Robbins je prostě nejdražší motivátor. Pokud budete chtít zajit na jeho seminář, pod tisíc dolarů se určitě nedostanete. Není však důležitá absolutní cena produktu, ale to, jestli za ni dostanete odpovídající hodnotu.

Samotný nákup programu nebyl úplně bez problémů, protože se ukázalo, že firma Tony Robbinse neposílá žádný potvrzovací e-mail při zaslání objednávky přes web. V kombinaci s tím, že několik dní trvalo, než si stáhli z mého účtu částku za produkt, jsem se dostal do situace, že jsem asi týden opravdu nevěděl, jestli je moje objednávka akceptovaná. Bohužel, poslat jim dotaz e-mailem se ukázalo, jako naivní. Firma už je pořádný kolos a na běžné e-maily vůbec nereaguje.

Další, naštěstí neškodná, nepříjemnost se objevila s doručovací adresou. Ukázalo se, že Tony Robbins nepoužívá informační systém, který by zvládal diakritiku a mezinárodní znaky, takže mnou zaplacený balíček putoval na adresu „Tom?? Ble?a, Kl??sk? ul., ?st? nad Labem“. Naštěstí jsou na to asi pošťáci zvyklí, takže bod pro ně – balíček šťastně dorazil.

Co je uvnitř?

Ultimate Edge je audio program, který má tři části. První se jmenuje Inner Strength, druhý Personal Power a třetí Get the Edge. Každá z těchto částí je složena ze 6-8 CD disků. Navíc jsou přibaleny 2 dvoj-CD PowerTalk a dva inspirační DVD filmy. I když budete opravdu nažhavení a pojedete v rychlém tempu, bude vám trvat min. týden, než si celý program poslechnete.

To by však bylo špatně, protože v balení najdete i Personal Journal v kroužkové vazbě. V něm jsou opakovány zásadní myšlenky programu a obsahuje prázné stránky pro vypracování cvičení, které jsou skoro na každém CD. Tony na každém CD intenzivně tlačí na to, abyste cvičení prováděli a z vlastní zkušenosti vím, že je dobré jeho rady poslechnout.

Nedělal jsem všechny úkoly, protože občas po mě Tony chtěl něco, co už jsem sám několikrát dělal. Ve spoustě oblastí už jsem měl jasno. Je tam ale ještě spousta cvičení, které dělat budu. Zvolil jsem totiž takový způsob práce s programem, že jsem jej napřed celý poslechl od začátku do konce a teď jej poslouchám pomaleji znovu a snažím se cvičení provádět.

Obsah programu

Pokusím se stručně shrnout o čem celý program je, disk po disku:

Část 1 – INNER STRENGTH

Session 1 – Decisions & Destiny – Tony mluví o tom, jak naše rozhodnutí ovlivňují náš život. Podstatné je, že rozhodnutí, které činíme jsou dost závislé na našem momentálním stavu (náladě) a na našem vidění světa. Tuto část programu můžete jako MP3 získat zcela zdarma. Je to takové lákadlo na zbytek programu. Stačí „napráskat“ svůj e-mail na titulce webu.

Session 2 – Hour of Power – Hlavní téma je o tom, jak se naladit do stavu, ve kterém budete mít dostatečnou hybnost na celodenní úkoly. Hour of Power je ranní hodinka věnovaná meditaci, plánování a fyzické aktivitě.

Session 3 – Your Personal Blueprint – Rozebírá důležitost našeho vidění světa a 6 lidských potřeb, které nás ženou kupředu. Rozebírá situace, kdy některé naše potřeby převažují nad jinými a jak nás to ovlivňuje.

Bonus CD – Daily Magic – Speciální audio, které vás provede průběhem Hour of Power. Neobsahuje nové informace.

Část 2 – PERSONAL POWER CLASSIC

Day 1 – The Key to Personal Power – Definuje Personal Power jako schopnost jednat a pozitivně tak měnit náš život.

Day 2 – Pain and Pleasure – Všechno, co děláme je řízeno dvěma silami. Buď chceme získat nějaké potěšení (pleasure) nebo se zbavit nepříjemného (pain).

Day 3 – The Power of Associations – Každou věc, kterou děláme máme spojenou s určitou mírou potěšení nebo nepříjemností. Toto spojení nemusí být vždy správné a je možné je měnit.

Day 4 – The Three Steps to Lasting Change – Pěkná kapitolka, která dává konkrétní návod, jak se přeprogramovat a změnit svůj život k lepšímu.

Day 5 – The Goal – Setting Workshop – Význam cílů a správný způsob, jak si je stanovovat.

Day 6 – The Driving Force – Rozebírá životní zážitky, různé úrovně jejich kvality a jak kvalitu zážitků zvyšovat.

Day 7 – The Rapid Planning Method – Tony přináší svůj pohled na tzv. time management. I když zde asi nenajdete nic převratného (pokud už třeba používáte GTD), tak je zajímavé slyšet některé poznatky z oblasti psychologie.

Část 3 – GET THE EDGE

Day 1 – Results Workshop – Cvičení zaměřené na dosažení výsledků.

Day 2/3 – The Power of Relationships – Rozebírá vztahy

Day 4 – Pure Energy Live! – Zabývá se překyselením organismu. Dle mého názoru jediné, vyloženě špatné CD z celé série. To, co Tony hlásá je pravděpodobně totální blábol. Nedivte se, je to vegan, tudíž brojí proti živočišnému proteinu. Jediným přínosem je zde důraz na to, že to co jíme ovlivňuje naši energii v průběhu dne a tím pádem i naše rozhodnutí.

Day 5 – The Power of Emotions – Vaše emoce jsou signálem, že máte něco změnit. Tony dává návod jak je interpretovat a co změnit.

Day 6 – Your Way to Financial Freedom – Základní pravidla pro dosažení finanční svobody. Jestli už jste přečetli pár knih o osobním rozvoji (např. Kiyosakiho), tak se moc nového nedozvíte. (opakování matka moudrosti

Day 7 – The Purpose of Life – Jak najít smysl života? Co budete dělat s nadšením, které je podmínkou nutnou k dosažení úspěchu.

Lze Ultimate Edge doporučit?

Můj závěr je, že určitě. Je to drahý program, ale je rozsáhlý a bude vám trvat hodně dní, než jej absorbujete v plném svém rozsahu. Našel jsem v něm spoustu nových myšlenek. S výjimkou CD, které se zabývá výživou je Ultimate Edge super. Tony má styl, který vás bude bavit od začátku do konce.

Uvědomil jsem si, že délka programu je dosti významný faktor, protože čím déle posloucháte, tím je větší šance, že se něco změní. A možná, že jenom z tohoto důvodu ještě letos koupím The Personal Power II, který obsahuje asi 25 CD.

Na závěr snad jen poznámka, že jsem strávil poměrně dost času tím, abych dostal veškeré audio na CD do svého iPhonu. Distribuovat audio na CéDéčkách mi přijde v roce 2010 jako dinosauří přístup. Nicméně, asi je spousta lidí, kteří chtějí mít „něco“ založené v knihovně a papírový Personal Journal je hodně dobrá věc.

Zajímá vás něco konkrétního k programu? Ptejte se.

Nejlepším kandidátem na ukázkový příklad je zdraví a tělesná hmotnost. Problémem je obvykle jeden z dvojice pupek & zadek. Řešením, které však většina lidí odmítá, je cvičit a zdravě jíst. Důvodem je většinou fakt, že nejsme ochotni zaplatit cenu za toto řešení. “Přece musí existovat něco jednoduššího, rychlejšího a bezbolestného!” Když třeba potkáte ženu/holku, která prohlásí “Vyzkoušela jsem už všechny diety a nic nezabírá” a vy odpovíte “A posilovnu už jsi zkoušela?”, to byste měli být alespoň pět metrů daleko. Jinak vám hrozí dvojité bolestivé probodnutí pohledem.

Strašně rád používám cvičení a životosprávu jako příklad. Krásně se na nich demonstrují vzorce chování, se kterými se lidi perou ve všech ostatních oblastech života. Zdravý životní styl je něco, co řeší náš velký zdravotní problém, vyžaduje disciplínu, je to jednoduché řešení, je to stoprocentní řešení a je často nekomfortním řešením. Ukazuje, že lze řešit velké problémy, pokud jsme ochotni zaplatit cenu za jejich řešení.

Ano, je to tak, většinou nejsme ochotni vidět řešení, které je na dosah, protože odmítáme zaplatit cenu, které toto řešení vyžaduje. Všichni chceme být štíhlí, krásní a zdraví. Nikdo nechce platit tím, že bude 4 hodiny týdně cvičit.

Tento vzorec se mi v životě zopakoval už několikrát.

Například, přijal jsem zaměstnance, který prostě nepracoval jak měl. Jelikož jsem nebyl ochoten opustit svoji zónu komfortu a poprat se s nepříjemnostmi rozvázání pracovního vztahu (to je ta cena), vymýšlel jsem několik měsíců “další šance pro toho člověka”, “systémy větší motivace”, atd. Pak jsem se s ním stejně musel rozloučit (což je to řešení, které jsem dlouho ignoroval).

Dalším příkladem může být celá oblast time managementu. Tak moc se nám nechce akceptovat nutnou disciplínu, která je spojená se správou našich povinností, že dokážeme celý život hledat nové a nové systémy organizace vlastního času. Stejně jako u nové diety, která “to tentokrát už konečně snadno vyřeší” hledáme ten zázračný plánovač/systém, který to za nás “konečně udělá”. Nakonec si uvědomíme, že bez sebekázně nefunguje systém žádný a musíme platit cenu. (berte GTD a už nic neřešte )

Hodně lidí zůstává v zaměstnání, které je nebaví, protože tak nějak “nemohou přijít na to, v čem podnikat”. Tak je to většinou prezentováno. Problém ale není v tom, že nevědí co dělat. Oni hledají něco, co dokážou zvládnout se současnými dovednostmi, co si trh hladově žádá, co nikdo jiný ještě nedělá, kde není žádné riziko a bude to generovat peníze už první měsíc bez nutnosti vstupního kapitálu. A to se fakt blbě hledá.

Další příklady?

Měl jsem své zaměstnance přetížené prací a často jsme rozladili zákazníky dlouhými dodacími lhůtami. Tak dlouho jsem si v tichosti vymýšlel nové sofistikované způsoby distribuce a kontroly pracovních úkolů, až jsem nakonec zvolil, pro mě nepohodlné, přijmutí dalšího zaměstnance + zvýšení cen pro zákazníky. Rozumějte, prosazovat vyšší ceny u stávajících zákazníků je nepříjemné. Pro mě určitě.

A ještě trochu obecně:

Štve mě stávající zaměstnání, ale nejsem ochoten akceptovat fakt, že dát výpověď je nejlepší možná varianta, protože to je nové riziko. Raději čekám až můj nepříjemný šéf, kterému je už 58 let, odejde do důchodu a doufám, že se to pak zlepší.

Nejsem ochoten dělat nepopulární kroky… vůči svým dětem, svým podřízeným, své partnerce. Nejsem ochoten si ráno přivstat. Nejsem ochoten si uvařit hodnotné jídlo. Nejsem ochoten akceptovat riziko. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Vždycky je to o tom stejném, že nejsme ochotni zaplatit cenu za jednoduché řešení problému. Raději hledáme milion složitých řešení, které vypadají, že jsou zadarmo. Jenže nejsou. Stojí nás ztracený čas.

Vzorec chování, kdy nejsme ochotni akceptovat jasné řešení problému, protože je pro nás příliš nepohodlné se nám v životě často opakuje. Alespoň tedy v tom mém. Měli bychom být schopni jej identifikovat a zamyslet se nad tím, jestli prostě není výhodnější zaplatit cenu, místo nekonečného hledání bezbolestného řešení.