Proti této snaze stojí úsilí Ministerstva zdravotnictví, které se marně snaží svázat kouření s rizikem špatného zdraví a rakoviny. Tato strategie už je ale mnohem méně efektivní. Důvod je poměrně jasný. Když si zapálíte cigáro, tak budete cool a sexy okamžitě (podle reklamy). Rakovinu ale dostanete „možná“ a až bůhví kdy. Pozitivní pocit je v tomto případě pro náš mozek daleko reálnější než potenciální riziko někdy v budoucnosti.

V našem mozku je možné svázat jakoukoliv činnost s určitou mírou utrpení nebo potěšení. Jestliže je něco svázáno s obojím, jako v případě kouření, vždycky vyhraje ten pocit, který je momentálně reálnější. Reálnější jsou příjemné pocity, které vznikají díky reklamní vazbě cigarety na zábavu s přáteli, cool drsňáka, záhadnou cizinku, Formuli 1, nezávislou osobnost, atd.

Vzkaz pro odpůrce kouření

Pokud máte v popisu práce bojovat proti kouření, zkuste se tak trochu zamyslet na tím, jestli by nebylo lepší použít stejně účinné zbraně, jako to dělají reklamní agentury. Zde mám několik návrhů na nápisy na krabičky cigaret.

Profík by jistě vymyslel lepší. Přeci jen nejsem reklamní expert, ale princip je snad jasný. Zkuste třeba něco navrhnout v komentářích pod článkem. Možná si to přečtou na ministerstvu.

Firmy jako Apple, Microsoft nebo Google znám prostřednictvím jejich produktů, které používám prakticky denně. U Applu jsem měl pár let přestávku, protože jsem Macintosh opustil někdy v druhé polovině devadesátých let. Tehdy to vypadalo, že Apple má už vyhlédnuté místo na hřbitově. Znovu mě Macy začaly zajímat někdy před pěti lety . To jsem dostal darem nový iPod Mini.

Nelze si nevšimnout, jak zhruba ve stejné době začal Apple produkovat výrobky udávající trendy odvětví. Objevil se iPod a po něm se přidal Microsoft se Zune. Pak iPhone a ten sebou strhnul celý průmysl mobilních telefonů. iTunes taky zahýbaly světem a např. Amazon začal prodávat MP3. No a nelze nezmínit iPad a očekávanou smršť tabletů.

Málokterý následovník Applu má šanci výrazněji uspět. Snad možná jen Google se svým Andoidem má nakročeno k porážce Applu. Dosáhne toho produkcí levných modelů s nízkou marží, protože do takových vod se Apple nepustí.

Hlavním smyslem tohoto článku je však vypíchnout rozdíly ve strategii Applu a firem jako Google nebo Microsoft. Tak se do toho pusťme.

Co udělal Steve Jobs, když se vrátil do Applu

Pokud si pustíte první keynote Steva Jobse z roku 1997, tak se dozvíte základy nové strategie, kterou začal zavádět. Nadšeně hovoří o menším počtu produktů a o tom jak bude Apple schopen věnovat více energie každému z těchto produktů. Po roce 1997 by se ceník výrobků firmy Apple možná vešel na jednu stránku A4 a i dnes, po tolika letech, by ten ceník příliš dlouhý nebyl.

Strategie Ferdy mravence

Naproti tomu bych strategii firem Microsoft a Google označil výrazem „Ferda mravenec – práce všeho druhu“. Microsoft má ceník produktů tak rozsáhlý, že se v něm nevyznají ani jeho kmenoví partneři. Google chrlí jednu technologii za druhou.

Tam, kde se Apple rozhoduje „co dělat nebude“, tam Microsoft s Googlem řeší „co by ještě mohli dělat“. Tam , kde Apple pečlivě míří, než se rozhodne vystřelit, ostatní praktikují preventivní kulometnou palbu všemi směry. Prásk! Bum! Bing!

Hotovost, aneb co s prachama

Docela zřetelně je vidět rozdíl v přístupu na hotovosti, kterou si firma drží. Tuším, že v době psaní tohoto článku sedí Apple na cca čtyřiceti miliardách dolarů v hotovosti a více jak polovina z této částky je likvidní do druhého dne. Apple zatvrzele odolává tlaku svých akcionářů, kteří logicky neradi vidí, když se peníze válí na bankovním účtu.

Je to tak, že každý CEO akciové společnosti je pod tlakem investorů a chce se od něj, aby buď peníze investoval a nebo vyplatil dividendu. Apple si prostě prášulky drží pod pokličkou a čeká, až je bude moct smysluplně utratit. Raději riskuje kritiku Wall Streetu než by investoval do něčeho, co nesplňuje „kriteria“.

Google a Microsoft dělají to, co od nich burza chce. Chovají se jako investoři z pořadu Den D, koukají kolem sebe a hrají „vařila myšička kašičku … tomu dala, tomu málo, tomu víc, …“.

Akvizice

Snadno si lze dohledat, jakým tempem provádí akvizice nových firem Apple, jak Google a jak třeba Microsoft. Na první pohled vás zarazí konzervativnost Applu. Počet jím koupených firem je výrazně menší a osobně v tom vidím větší promyšlenost a konkrétní záměry. Google se například nerozpakuje utratit balík peněz za firmu, jejíž technologie mají podpořit „laboratorní“ projekt. Tj. vůbec není jasné, jestli bude výsledný produkt úspěšný (např. Google Wave).

Rozdíl ve strategiích

Kopírovat nebo nekopírovat?

To, co dle mého názoru, mnoha firmám nedochází (nejenom MS a Google), je to, že nemohou mít to, co má Apple a přitom si ponechat svoji strategii. Všichni chtějí vyrábět iPod killer, iPad killer, iPhone killer, ale jsou na trhu tak široce rozkročení, že logicky nemohou svým produktům věnovat srovnatelné množství péče.

Apple, když vydělá dolar, tak přemýšlí, kde zlepšit stávající produkty a výjimečně jaké nové produkty začít dělat. Google s Microsoftem když vydělají dolar, tak přemýšlí, do čeho nového mohou investovat.

Mimochodem, víte jaké produkty dělá taková Nokia? Dokážete vyjmenovat z hlavy názvy aktuálně prodávaných telefonů? Víte, čím vším se zabývá Samsung, Hyundai nebo Siemens? Všechno jsou to společnosti, které mají na to, aby se pokusili kopírovat produkty Applu, ale díky odlišné strategii to nikdy nedotáhnou na potřebnou úroveň.

Jak se říká „Když dva dělají totéž, není to totéž.“

Hned, jak jsem se dověděl, že je nové tlačítko od Facebooku, stal se ze mě okamžitě skeptik. Nejprve jsem neuměl vysvětlit proč, ale tady se o to pokusím a sám si přitom urovnám své důvody. Takže začněme tím, co budou asi všichni ignorovat.

Facebook a bezpečnost

Rovnou říkám, že nejsem expertem na bezpečnost a ochranu soukromí. Měl jsem pouze tu čest párkrát popíjet kávu s člověkem, který se profesionálně živí tím, že z hromady zdánlivě nevinných informací dokáže vydolovat důležité informace. Vydělává si tak, že na zakázku sestavuje profily lidí (např. když si chce banka prověřit, jestli může poskytnout velký úvěr).

Vždycky po rozhovoru s ním mi běhá mráz po zádech a mám chuť vymazat všechny stránky, na kterých je nějaká moje osobnější informace. Řeknu to asi takhle, běžný člověk nemá ani páru o tom, jakou mozaiku je možné sestavit z tweetů, spojení na facebookové přátele, fotek a nebo stisků tlačítka Like. Běžně ani netušíme, k jakému účelu může být za 20 let použita naše dnešní stránka na FB. Jediný důvod, proč FB funguje, je ten, že netušíme.

Tak, tolik k teoriím spiknutí a jdeme dál a trochu více k The Tlačítku.

Like umožní Facebooku konkurovat Googlu s vyhledáváním

Tak tohle je, myslím, rána úplně vedle. Tlačítko Like nebude mít nikdy takovou penetraci, aby šlo z informací o klikání řadit globální výsledky hledání. Natož, aby takový vyhledávač dokázal porazit Google. Proč konkrétně?

1. Google Page Rank už dávno nejsou jen počítané prolinky. Algoritmus má za sebou několik let „vytuňování“. Myslet si, že nějaký nový vyhledávač přeskočí léta ladění je, myslím, naivní.
2. Tlačítko Like bude v mnoha sítích blokované. Troufnu si říct, že nás čeká nová vlna firewallů, které budou blokovat traffic na sociální sítě ve firmách. Nelze postavit hledání na něčem, co lze v korporátních sítích blokovat. Blokování domény facebook.com se přímo nabízí a správci sítí budou mít její zákaz v popisu práce.
3. Pokud mohou weby s tlačítkem Like získat výhodu pozice v nějakém silném vyhledávači, okamžitě přijdou roboti. Osobně se domnívám, že už v době psaní tohoto článku někdo programuje robota, který bude simulovat kliky na Like. Takový robot se běžně odhaluje pomocí technologie Captcha. Ta je ale u tlačítka Like nepoužitelná.

Sociální spam

Nevím, jestli něco jako sociální spam existuje, ale já tímto pojmem chci vyjádřit dvě věci. Tou první je, že tlačítko Like bude zahlcovat Facebook a může začít po pár měsících vzbuzovat odpor u skalních uživatelů Facebooku.

Za druhé, domnívám se, že ostatní firmy nenechají Facebook, aby měl nějaké exkluzivní tlačítko, které oni nemají. Napadá mě jako první Buzz Like a pak přijdou další. Pochybuju, že weby budou mít chuť strkat na každou stránku šest Like tlačítek. Spousta webmasterů to pořeší tak, že nedá tlačítko žádné. Mimochodem, vzpomenete si ještě na ta malá tlačítka 88×31 bodů, které byly na konci 90. let skoro na každém webu. Běžně jich v patičce webu bylo víc jak 10. Pak začaly pěkně postupně mizet.

Gadgety sociálních sítí hyzdí stránky

Lidé mají různý vkus, ale jsem přesvědčený, že když plácnete na stránku s promakaným designem tlačítko od jiného designera a v jiné barvě, bude to vždycky vypadat blbě.

Možná, že Facebook zareaguje tak, že dá možnost udělat vlastní design tlačítka (nevím, jestli už to nejde). V tom případě se ale omezí funkčnost tlačítka, protože zmizí ze zorného pole lidem, kteří jsou na FB design zvyklí.

Gadgety sociálních sítí komplikují stránky

Jednoduchost je trendem doby. Všechno musí být maximálně Easy. Doplňování tlačítek do stránek jde přímo proti tomuto trendu. Na jedné straně vymýšlíme technologie, které nám řeknou, kam se návštěvník stránky první podívá a kam nejčastěji kliká. Snažíme se jej nalákat do registračního formuláře nebo k tlačítku „Order Now“. Mást návštěvníka dalším tlačítkem (a za chvíli tlačítky) mi nedává smysl. Snad jen u webů, které mají reklamu jako dominantní business model.

Až se např. firma Apple rozhodne, že dá na stránky tlačítko Like, tak změním názor na tento bod. Obávám se ale, že se to nikdy nestane. Vsadil bych na to malíček na levé ruce.

Nejprve ale k titulku článku. Proč jsem do něj, k čertu, strčil ty špekáčky? Protože představují dokonalou metaforu pro důvody, které brání firmě Apple pouštět Flash, Javu a jiné cross-platformní technologie na iPhone/iPad.

Když půjdete dneska do supermarketu a pokusíte si koupit špekáčky, nebo jinou uzeninu, jediné co seženete je ochucená a masu vzdálená hmota, vyrobená z loje a kůží. Jejich cena je často menší, než cena masa, ze kterého se „údajně vyrábí“. Jediný důvod, proč jsou toho plné pulty, je cena a tím pádem, že to lidi chtějí. Je jasné, že slanina, která je plná bramborového škrobu, která získala svoji chuť syntetickým kouřem (nedělám si srandu, kouř jde koupit), je vyrobená rychleji a levněji než pomalu a poctivě vyuzený bůček.

Přesně tohle jsou aplikace ve Flashi. Rychle vygenerované prográmky, které zvládne vytvořit i velmi podprůměrný programátor. Každý takový program si sebou táhne přibalený runtime a logicky nemůže využívat možností, které platforma poskytuje.

Jedinou výhodu, kterou cross-platformní software má, je cena. Tím, že lze najednou vygenerovat aplikaci pro iPhone, Android, Symbian, WinPhone, atd. vznikne něco, co za malé peníze může vydělávat na daleko větším trhu. Jinými slovy, z jednoho kila masa neudělám kilo špekáčků, udělám jich rovnou 10 kg.

Mám-li v té metafoře ještě chvilku pokračovat, tak Adobe vidím jako firmu, která vyrábí takový ten škrobový přípravek, který nasypete do masové směsi, přidáte koření a kýbl vody a máte najednou dvojnásobek směsi do klobás. Eticky si firma zdůvodní, že pomáhá svým uzenářům přežít v konkurenci. Steve Jobs je dle mého názoru pouze někdo, kdo zatvrzele odmítá prodávat tyhle špekáčky a to i přesto, že je všichni chtějí.

Přiznejme si otevřeně, firma Apple byla vždycky společností, která měla na své produkty vyšší nároky než ostatní. Málokdo se například s designem patlá tak jako Jony Ive. Pro Apple má slovo standard úplně jiný význam než pro Acer. Špekáčky firmy Acer však zaplňují regály každého elektra po celém světě.

Osobně se programování věnuju už od dob ZX Spectra (pro mladší … tohle byl hit v 80. letech) a momentálně se nejvíc věnuji produkování softwaru pro web. A musím přiznat, že svým způsobem taky produkuji špekáčky. Snažíme se ve firmě vytvořit něco, co bude tak nějak fungovat na FireFoxu, Chrome, IE nebo Opeře. Vzniká cross-platformní řešení, které je snad pro většinu lidí dobrý standard. Kdybych ale vnímal kvalitu podobně jako Steve Jobs a produkoval naše řešení přímo pro prohlížeč Safari, mohl bych naplno využít vlastností HTML5 a CSS3. Výsledná aplikace by byla viditelně lepší, vyprodukovaný JavaScript by byl menší, spolehlivější a rychlejší.

Když si přečtete Jobsovo vyjádření Thoughts on Flash, zjistíte, že je to v podstatě celé o kvalitě (výkon, baterie, využití možností platformy, roll overy, …). Možná jsem v menšině, protože mu věřím, že mu jde víc o kvalitu než o business. Kdyby ale Jobs zaplnil App Store statisícem aplikací ve Flashi, vydělal by méně nebo více? Já myslím, že více, protože lidi prostě chtějí špekáčky.

Ultimate Edge není nějaké levné CéDéčko. Za jeho pořízení zaplatíte přes $300, a proto možná pochopíte, proč jsem s nákupem tak dlouho otálel. Tony Robbins je prostě nejdražší motivátor. Pokud budete chtít zajit na jeho seminář, pod tisíc dolarů se určitě nedostanete. Není však důležitá absolutní cena produktu, ale to, jestli za ni dostanete odpovídající hodnotu.

Samotný nákup programu nebyl úplně bez problémů, protože se ukázalo, že firma Tony Robbinse neposílá žádný potvrzovací e-mail při zaslání objednávky přes web. V kombinaci s tím, že několik dní trvalo, než si stáhli z mého účtu částku za produkt, jsem se dostal do situace, že jsem asi týden opravdu nevěděl, jestli je moje objednávka akceptovaná. Bohužel, poslat jim dotaz e-mailem se ukázalo, jako naivní. Firma už je pořádný kolos a na běžné e-maily vůbec nereaguje.

Další, naštěstí neškodná, nepříjemnost se objevila s doručovací adresou. Ukázalo se, že Tony Robbins nepoužívá informační systém, který by zvládal diakritiku a mezinárodní znaky, takže mnou zaplacený balíček putoval na adresu „Tom?? Ble?a, Kl??sk? ul., ?st? nad Labem“. Naštěstí jsou na to asi pošťáci zvyklí, takže bod pro ně – balíček šťastně dorazil.

Co je uvnitř?

Ultimate Edge je audio program, který má tři části. První se jmenuje Inner Strength, druhý Personal Power a třetí Get the Edge. Každá z těchto částí je složena ze 6-8 CD disků. Navíc jsou přibaleny 2 dvoj-CD PowerTalk a dva inspirační DVD filmy. I když budete opravdu nažhavení a pojedete v rychlém tempu, bude vám trvat min. týden, než si celý program poslechnete.

To by však bylo špatně, protože v balení najdete i Personal Journal v kroužkové vazbě. V něm jsou opakovány zásadní myšlenky programu a obsahuje prázné stránky pro vypracování cvičení, které jsou skoro na každém CD. Tony na každém CD intenzivně tlačí na to, abyste cvičení prováděli a z vlastní zkušenosti vím, že je dobré jeho rady poslechnout.

Nedělal jsem všechny úkoly, protože občas po mě Tony chtěl něco, co už jsem sám několikrát dělal. Ve spoustě oblastí už jsem měl jasno. Je tam ale ještě spousta cvičení, které dělat budu. Zvolil jsem totiž takový způsob práce s programem, že jsem jej napřed celý poslechl od začátku do konce a teď jej poslouchám pomaleji znovu a snažím se cvičení provádět.

Obsah programu

Pokusím se stručně shrnout o čem celý program je, disk po disku:

Část 1 – INNER STRENGTH

Session 1 – Decisions & Destiny – Tony mluví o tom, jak naše rozhodnutí ovlivňují náš život. Podstatné je, že rozhodnutí, které činíme jsou dost závislé na našem momentálním stavu (náladě) a na našem vidění světa. Tuto část programu můžete jako MP3 získat zcela zdarma. Je to takové lákadlo na zbytek programu. Stačí „napráskat“ svůj e-mail na titulce webu.

Session 2 – Hour of Power – Hlavní téma je o tom, jak se naladit do stavu, ve kterém budete mít dostatečnou hybnost na celodenní úkoly. Hour of Power je ranní hodinka věnovaná meditaci, plánování a fyzické aktivitě.

Session 3 – Your Personal Blueprint – Rozebírá důležitost našeho vidění světa a 6 lidských potřeb, které nás ženou kupředu. Rozebírá situace, kdy některé naše potřeby převažují nad jinými a jak nás to ovlivňuje.

Bonus CD – Daily Magic – Speciální audio, které vás provede průběhem Hour of Power. Neobsahuje nové informace.

Část 2 – PERSONAL POWER CLASSIC

Day 1 – The Key to Personal Power – Definuje Personal Power jako schopnost jednat a pozitivně tak měnit náš život.

Day 2 – Pain and Pleasure – Všechno, co děláme je řízeno dvěma silami. Buď chceme získat nějaké potěšení (pleasure) nebo se zbavit nepříjemného (pain).

Day 3 – The Power of Associations – Každou věc, kterou děláme máme spojenou s určitou mírou potěšení nebo nepříjemností. Toto spojení nemusí být vždy správné a je možné je měnit.

Day 4 – The Three Steps to Lasting Change – Pěkná kapitolka, která dává konkrétní návod, jak se přeprogramovat a změnit svůj život k lepšímu.

Day 5 – The Goal – Setting Workshop – Význam cílů a správný způsob, jak si je stanovovat.

Day 6 – The Driving Force – Rozebírá životní zážitky, různé úrovně jejich kvality a jak kvalitu zážitků zvyšovat.

Day 7 – The Rapid Planning Method – Tony přináší svůj pohled na tzv. time management. I když zde asi nenajdete nic převratného (pokud už třeba používáte GTD), tak je zajímavé slyšet některé poznatky z oblasti psychologie.

Část 3 – GET THE EDGE

Day 1 – Results Workshop – Cvičení zaměřené na dosažení výsledků.

Day 2/3 – The Power of Relationships – Rozebírá vztahy

Day 4 – Pure Energy Live! – Zabývá se překyselením organismu. Dle mého názoru jediné, vyloženě špatné CD z celé série. To, co Tony hlásá je pravděpodobně totální blábol. Nedivte se, je to vegan, tudíž brojí proti živočišnému proteinu. Jediným přínosem je zde důraz na to, že to co jíme ovlivňuje naši energii v průběhu dne a tím pádem i naše rozhodnutí.

Day 5 – The Power of Emotions – Vaše emoce jsou signálem, že máte něco změnit. Tony dává návod jak je interpretovat a co změnit.

Day 6 – Your Way to Financial Freedom – Základní pravidla pro dosažení finanční svobody. Jestli už jste přečetli pár knih o osobním rozvoji (např. Kiyosakiho), tak se moc nového nedozvíte. (opakování matka moudrosti

Day 7 – The Purpose of Life – Jak najít smysl života? Co budete dělat s nadšením, které je podmínkou nutnou k dosažení úspěchu.

Lze Ultimate Edge doporučit?

Můj závěr je, že určitě. Je to drahý program, ale je rozsáhlý a bude vám trvat hodně dní, než jej absorbujete v plném svém rozsahu. Našel jsem v něm spoustu nových myšlenek. S výjimkou CD, které se zabývá výživou je Ultimate Edge super. Tony má styl, který vás bude bavit od začátku do konce.

Uvědomil jsem si, že délka programu je dosti významný faktor, protože čím déle posloucháte, tím je větší šance, že se něco změní. A možná, že jenom z tohoto důvodu ještě letos koupím The Personal Power II, který obsahuje asi 25 CD.

Na závěr snad jen poznámka, že jsem strávil poměrně dost času tím, abych dostal veškeré audio na CD do svého iPhonu. Distribuovat audio na CéDéčkách mi přijde v roce 2010 jako dinosauří přístup. Nicméně, asi je spousta lidí, kteří chtějí mít „něco“ založené v knihovně a papírový Personal Journal je hodně dobrá věc.

Zajímá vás něco konkrétního k programu? Ptejte se.

Nejlepším kandidátem na ukázkový příklad je zdraví a tělesná hmotnost. Problémem je obvykle jeden z dvojice pupek & zadek. Řešením, které však většina lidí odmítá, je cvičit a zdravě jíst. Důvodem je většinou fakt, že nejsme ochotni zaplatit cenu za toto řešení. “Přece musí existovat něco jednoduššího, rychlejšího a bezbolestného!” Když třeba potkáte ženu/holku, která prohlásí “Vyzkoušela jsem už všechny diety a nic nezabírá” a vy odpovíte “A posilovnu už jsi zkoušela?”, to byste měli být alespoň pět metrů daleko. Jinak vám hrozí dvojité bolestivé probodnutí pohledem.

Strašně rád používám cvičení a životosprávu jako příklad. Krásně se na nich demonstrují vzorce chování, se kterými se lidi perou ve všech ostatních oblastech života. Zdravý životní styl je něco, co řeší náš velký zdravotní problém, vyžaduje disciplínu, je to jednoduché řešení, je to stoprocentní řešení a je často nekomfortním řešením. Ukazuje, že lze řešit velké problémy, pokud jsme ochotni zaplatit cenu za jejich řešení.

Ano, je to tak, většinou nejsme ochotni vidět řešení, které je na dosah, protože odmítáme zaplatit cenu, které toto řešení vyžaduje. Všichni chceme být štíhlí, krásní a zdraví. Nikdo nechce platit tím, že bude 4 hodiny týdně cvičit.

Tento vzorec se mi v životě zopakoval už několikrát.

Například, přijal jsem zaměstnance, který prostě nepracoval jak měl. Jelikož jsem nebyl ochoten opustit svoji zónu komfortu a poprat se s nepříjemnostmi rozvázání pracovního vztahu (to je ta cena), vymýšlel jsem několik měsíců “další šance pro toho člověka”, “systémy větší motivace”, atd. Pak jsem se s ním stejně musel rozloučit (což je to řešení, které jsem dlouho ignoroval).

Dalším příkladem může být celá oblast time managementu. Tak moc se nám nechce akceptovat nutnou disciplínu, která je spojená se správou našich povinností, že dokážeme celý život hledat nové a nové systémy organizace vlastního času. Stejně jako u nové diety, která “to tentokrát už konečně snadno vyřeší” hledáme ten zázračný plánovač/systém, který to za nás “konečně udělá”. Nakonec si uvědomíme, že bez sebekázně nefunguje systém žádný a musíme platit cenu. (berte GTD a už nic neřešte )

Hodně lidí zůstává v zaměstnání, které je nebaví, protože tak nějak “nemohou přijít na to, v čem podnikat”. Tak je to většinou prezentováno. Problém ale není v tom, že nevědí co dělat. Oni hledají něco, co dokážou zvládnout se současnými dovednostmi, co si trh hladově žádá, co nikdo jiný ještě nedělá, kde není žádné riziko a bude to generovat peníze už první měsíc bez nutnosti vstupního kapitálu. A to se fakt blbě hledá.

Další příklady?

Měl jsem své zaměstnance přetížené prací a často jsme rozladili zákazníky dlouhými dodacími lhůtami. Tak dlouho jsem si v tichosti vymýšlel nové sofistikované způsoby distribuce a kontroly pracovních úkolů, až jsem nakonec zvolil, pro mě nepohodlné, přijmutí dalšího zaměstnance + zvýšení cen pro zákazníky. Rozumějte, prosazovat vyšší ceny u stávajících zákazníků je nepříjemné. Pro mě určitě.

A ještě trochu obecně:

Štve mě stávající zaměstnání, ale nejsem ochoten akceptovat fakt, že dát výpověď je nejlepší možná varianta, protože to je nové riziko. Raději čekám až můj nepříjemný šéf, kterému je už 58 let, odejde do důchodu a doufám, že se to pak zlepší.

Nejsem ochoten dělat nepopulární kroky… vůči svým dětem, svým podřízeným, své partnerce. Nejsem ochoten si ráno přivstat. Nejsem ochoten si uvařit hodnotné jídlo. Nejsem ochoten akceptovat riziko. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Vždycky je to o tom stejném, že nejsme ochotni zaplatit cenu za jednoduché řešení problému. Raději hledáme milion složitých řešení, které vypadají, že jsou zadarmo. Jenže nejsou. Stojí nás ztracený čas.

Vzorec chování, kdy nejsme ochotni akceptovat jasné řešení problému, protože je pro nás příliš nepohodlné se nám v životě často opakuje. Alespoň tedy v tom mém. Měli bychom být schopni jej identifikovat a zamyslet se nad tím, jestli prostě není výhodnější zaplatit cenu, místo nekonečného hledání bezbolestného řešení.

Přibližně před týdnem jsem z Radiožurnálu zaslechl zmínku o zajímavém ukazateli trhu práce ve tvaru: počet nezaměstnaných na počet volných pracovních míst. Je celkem jedno, jaká byla aktuální hodnota tohoto ukazatele. Tuším, že to bylo něco přes deset. 13, 15, fakt nevím. Určitě to ale nahánělo hrůzu.

Uvědomil jsem si podivnost tohoto oficiálního měřítka. Zatímco čitatel je pravděpodobně dobře měřitelný, tak se jmenovatelem mám trochu problém. Jak se dá stanovit počet nabízených pracovních míst? No, představte si na chvíli, že jste nezaměstnaní a hledáte práci. Pracovní místa na trhu si můžete rozdělit do tří skupin:

1. Ta, co pro Vás vytvořil někdo jiný.
2. Ta, která můžete vytvořit pro ostatní.
3. Ta, která můžete vytvořit sami pro sebe.

Tušíte, kam směřuji? Nechutnost tohoto zlomku spočívá v tom, že předpokládá, že varianta “jít se někam zaměstnat” je jediná možná. Zatímco množství volných pracovních míst, které jsou veřejně nabízeny na trhu práce, je omezeno a lze spočítat, množství pracovních míst, které si může člověk vytvořit sám pro sebe je teoreticky neomezené.

Takže, pokud máme v čitateli libovolné nepříjemné číslo a ve jmenovateli číslo, které se blíží nekonečnu, výsledkem je něco, co se vždy blíží k nule. Krize nekrize.

Nechci tvrdit, že všichni by měli utíkat na živnosťák a začít podnikat. Jen je dobré při hledání budoucího uplatnění nevylučovat z uvažování tu nekonečně velkou skupinu příležitostí, kterých se můžete chopit. Díky způsobu, jakým jsme ve školkách a školách připravováni na produktivní život, si velká spousta lidí neumí představit jinou variantu, než “nechat se zaměstnat”.

Když říkám, že cíle přestaly fungovat, nemyslím tím fakt, že se zastavil růst cacheflow. To je spíš otázkou právě probíhající ekonomické krize, takže se tím moc nezabývám. Spíš jde o to, že mě finanční cíle trochu přestaly motivovat. Cíl “do konce roku 20?? zvýším svůj příjem o XY peněz” mě prostě nechávají chladným. Je jasné, že nějakou motivaci potřebuji, a proto jsem začal intenzivně přemýšlet, jaké cíle by mě znovu “nakoply”.
Ve svých úvahách jsem se dostal k modelu životních potřeb, který formuloval Abraham Maslow (1970). Zjednodušeně řečeno, Maslow definoval jakousi pyramidu lidských potřeb, která zobrazuje, které potřeby jsou pro člověka důležitější. Tvrdil, že člověk musí nalézt alespoň částečné uspokojení nižších potřeb než se může vrhnout na uspokojování potřeb vyšších.
My v současnosti žijeme ve společnosti, ve které má drtivá většina lidí uspokojeny svoje fyzické potřeby (základna pyramidy) a většinou bojujeme o uspokojení dalších potřeb: potřeba bezpečí (komfort), potřeba lásky, potřeba úcty, případně potřeba seberealizace. Aby pro nás cíle, které si stanovíme, měly dostatečný “tažný” efekt, měli bychom si udělat malou inveturu v tom, jak jsme na tom s uspokojením jednotlivých potřeb. Následně tyto cíle formulovat tak, aby apelovaly v místech, kde máme největší rezervy.
Například někdo, kdo má největší mezery v oblasti lásky může stanovovat cíle, jako např. “zhubnu X kilo do půl roku” nebo “letos začnu chodit do hereckého kroužku, abych odboural svoji ostýchavost”. Jiný člověk, který má čtyřčlennou rodinu v 2+kk a pracuje ve firmě, která je na pokraji bankrotu, bude mít zcela jiné potřeby (bezpečí+komfort) a měl by si stanovovat cíle s ohledem na ně: “změna zaměstnání”, “zvýšení úspor”, atd.
Co se konkrétně u mě stalo? Minulý rok (2009) byl pro mě v mnoha ohledech přelomový. Stalo se totiž to, že jsem si v intervalu asi 2-3 přechozích let splnil svoje hlavní cíle, které v Maslowově modelu patří do kategorie bezpečí/komfortu a lásky. Mám-li být úplně přesný: narodilo se mi druhé dítě a oba prckové jsou úžasní (láska), zkolaudoval jsem nový dům (komfort), koupil jsem si docela fajn auto (komfort+uznání), moje firma má relativně slušnou základnu zákazníků, kterým průběžně poskytujeme služby (bezpečí), atd.
Jelikož nyní považuji svoji oblast fyzických potřeb, komfortu, bezpečí a lásky za relativně naplněnou, nemůžete se divit, že mě prostě cíle typu “do roka zdvojnásobím svůj příjem” už tolik neberou. Ne, že by nebylo co zlepšovat, ale mám pocit, že když si své cíle stanovím s ohledem na momentální potřeby, bude moje motivace větší a pravděpodobnost, že cíle splním se zvýší.
Pokud vezmeme, že díky životní změně u mě teď převažují nejvíce potřeba úcty, respektu a seberealizace, můžete snadno vybrat, který cíl by byl pro mě vhodnější:

1. Do konce roku 2010 zvýším obrat z prodeje našich produktů o 20%.
2. Do konce roku 2010 zvýším průměrnou spokojenost našich zákazníků s produktem o 20% (díky inovacím).

Předpokládám, že obdobně na tom bude každý z nás. Smyslem tohoto článku je, abyste se na chvíli zabrzdili, než si začnete dávat svoje cíle a udělali nejdřív revizi naplnění svých potřeb. V které oblasti máte nejvíce mezer? Vaše cíle by měly směřovat přesně do míst, kde cítíte potřebu naplnění. Předpokládám, že se tím zlepší vaše motivace.
Pokud si svůj cíl formulujete tak, že bude paralelně apelovat na více než jednu oblast vašich potřeb, bude to ještě lepší. Předpokládejme pojišťovací agentku, která by by ráda 100 tis. Kč (teď neřeším jak rychle, i když by to v cíli mělo být obsaženo) a z každé uzavřené pojišťovací smlouvy má průměrně 1000 Kč provize. Svůj cíl si může formulovat několika způsoby:

1. vydělám 100 tis. Kč na provizích – bezpečí/komfort
2. pomohu novým 100 klientům uzavřít pojištění – bezpečí/komfort + seberealizace
3. pomohu nejméně 100 klientům uzavřít pojištění a získám ocenění “Agent roku 2010” – bezpečí/komfort + seberealizace + uznání

A to si ještě myslím, že bych díky slovíčku “pomohu” mohl přidat maličké uspokojení potřeby lásky.

Vezmu-li za příklad sebe, tak se můžu označit za člověka s vysokoškolským vzděláním a několikaletou zkušeností s podnikátím v softwarové branži. Tento fakt mi však nebrání, abych občas prováděl věci, jako např.:

• uklízení kuchyně
• ježděním s autem do servisu
• sbírání listí na zahradě
• chození na poštu
• nakupování potravin, atd.

Jsou to všechno činnost, které by mohl provádět někdo jiný za 80 Kč/hod. Přesto je občas dělám, i když si dokážu rozumově zdůvodnit, že je blbost je dělat vlastní silou. Místo toho můžu dělat užitečnější věci, jako např.:

• zlepšování vlastního produktu
• práce na firmě
• spoluúčast na nějaké zakázce pro našeho klienta
• psaní článků (třeba na tento blog), apod.

Myslím, že člověk je v životě odměňován podle průměrné hodnoty činností, které každý den provádí (a to i o víkendech). Dejme tomu, že ráno přijdu do práce a můj den vypadá zhruba takto:

Můžeme pak naprosto pragmaticky vypočítat, že moje průměrná hodinová cena je nějakých 180 Kč. Porovnejme si tento příklad s tím, jak by mohl můj den vypadat, kdybych se chtěl chovat opravdu produktivně a dělal pouze věci, které nemůžu udělat nikdo jíný s menším platem:

V obou příkladech jsem zajistil splnění stejných úkolů, akorát v prvním případě mi to zabralo 8 hodin a v druhém případě 2 a 3/4 hodiny. Tomu říkám nárůst osobní produktivity jak dělo. Co se týká produktivity vaší organizace, to už je složitější, protože v příkladu nerozebírám, kolik času jsem sebral kolegům, na které jsem delegoval některé úkoly. Je pravda, že si dovedu živě představit situaci, že deleguji úkol, který bych měl hotový za hodinu, ale novému řešiteli bude splnění trvat 5 hodin, protože bude muset nastudovat něco, co já už nosím v hlavě.

Je to tedy docela složité, ale níže se pokusím poskytnout pár tipů. Nevyřeší vám všechna dilemata, ale možná pomůžou ve spoustě situací.

Jaká je hodnota mého času?

Aby se mohl člověk začít chovat produktivně, musí si stanovit hodnotu svého času a nejlepší je to vyjádřit v penězích. Jednoduše řečeno, stačí když si řeknete “Moje hodina má cenu …. Kč”. A to je celé. Pak to stejné musíte udělat pro lidi, na které můžete delegovat (s výjimkou partnera .

Můžete na to např. jít tak, že si vezmete svůj měsiční příjem a ten podělíte počtem hodin, které trávíte prací. Výsledné číslo ještě o něco zvětšíte, protože se přece chcete chovat produktivněji než nyní. Moc to ale nepřežeňte. Pokud můžete na někoho delegovat, stanovte jeho cenu přibližně podle toho, kolik byste mu museli za hodinu zaplatit. Takže zkusíme příklad:

Dejme tomu, že jsem si stanovil svoji hodinu na 600 Kč (cítím se na víc, ale nechci provokovat .

Paní, která by mi doma mohla uklízet by stála 80 Kč/hod.

Pán, co by se mi postaral o zahradu chce 100 Kč.

Ukrajinec, co mi může postavit udírnu na zahradě – 200 Kč (ale bez papíru).

Moje asistentka v kanceláři mě stojí 150 Kč na mzdových nákladech. atd.

Když si připravíte takový seznam (nemusíte na papíře … stačí v hlavě), máte docela slušné vodítko pro některá rozhodování. Např. vám manželka/partnerka řekne, že je třeba uklidit byt. Sice s tím v danou chvíli nic neuděláte, ale celou dobu, co budete držet vysavač už můžete plánovat, kde sehnat někoho na úklid bytu. A až se vám to konečně povede, můžete místo hodiny uklízení udělat za 600 Kč práce pro svého klienta a vyplatit 80 Kč paní za úklid. Snadno lze spočítat, že v prvním případě jste čuchali prach a nemáte nic. V druhém případě jste dělali práci, co máte rádi a zbývá vám 520 Kč. Tomu říkám rozdíl v produktivitě. Jenže ….

Už slyším případné námitky

Nemám na koho delgovat své úkoly, protože jsem zaměstnanec a plním úkoly jiných.

A proboha proč jste zaměstnanec? Nicméně i tak si myslím, že v práci jste jen část dne. Co ten zbytek?

Cena mého času je nízká.

Musíte na sobě pracovat, aby tomu tak nebylo.

Mě uklízení baví. Já to mám jako relaxaci.

Pak je všechno OK. Relaxovat se musí. Nechcete jít relaxovat ke mě domů?

Momentálně nemám práci, za kterou bych mohl dostat lepší peníze, a proto uklízím / běhám na poštu / …

V tom případě byste neměl už vůbec dělat činnosti nízké hodnoty. Honem k telefonu a začít volat potenciálním zákazníkům, což je činnost !!! vysoké hodnoty. Dobrá, nemusíte hned telefonovat. Alespoň si udělejte webové stránky nebo se začněte prodávat jiným způsobem, který je vám bližší. Tahle výmluva je likvidační! Stručně řečeno, nemáte-li hodnotnější práci, pracujte na tom, abyste ji měli.

Čas strávený s rodinou přece nemůžu přepočítávat na peníze.

Čistě technicky by se o tom dalo polemizovat , ale nedělejte to.  Řekněme, že to jsou činnosti nevyčíslitelné hodnoty. Jen bych si dával pozor, aby to byl čas aktivně strávený s rodinou. Ne společné sedění před televizí.

Činnosti nízké hodnoty nedělat nikdy?

Samozřejmě, že ne. Někdy je nutné dělat činnosti nízké hodnoty. Nicméně, je dobré o tom vědět. Taky doma uklízím, když už to nejde jinak. Pak je taky několik dalších důvodů proč dělat věci, které vám nepřinášejí žádnou finanční hodnotu, ale naopak přinášejí uspokojení a jiné hodnoty. Důvody mohou být třeba:

• je to pro vás relaxace
• utužuje to váš vztah s rodinou nebo partnerkou (děláte něco společně)
• je to koníček

Dá se najít spousta dalších racionálních důvodů, proč musí člověk sklouznout k provádění věcí, které nemají až tak velkou hodnotu pro náš život. Musí však platit, že víte, že neděláte zrovna moc hodnotnou věc. To by vás mělo donutit se příště zamyslet, než ji začnete dělat znovu.

Závěrem otázka na zamyšlenou

Co je lepší?

1. Uklízet 2 hodiny byt.
2. Zaplatit někomu, aby jej uklidil a jít na hodinu do posilovny.

Rovnou řeknu, že jsem nikdy nevěřil moc na talenty. Prostě se mi nikdy nechtělo uvěřit, že před narozením každý z nás dostane razítko s nápisem „muzikant“, „filozof“, „učitel“, „biochemik“, „podnikatel“ atd. Jsem přesvědčený, že máme vrozené fyzické dispozice. Např. dlouhé nohy vhodné pro basket, skvěle postavené hlasivky pro zpívání nebo hezký obličej pro modeling. Nicméně své talenty rozvíjíme až po narození.

Spousta lidí se domnívá, že talent je něco, s čím se rodíme a nedá se s tím nic dělat. Pro ně pak nedostatek talentu funguje jako naprosto dokonalá výmluva. „Chtěl bych dělat to a to, ale pánbíček mi nenadělil …“ Pánbíček nebo příroda nic moc nenaděluje. Bohužel! V kolébce umíme velké kulové. Teprve později se formujeme. Na světě je spousta lidí, o kterých se dá s přehledem říct, že neměli vůbec žádný talent a přesto se prosadili. Dokázali to svou vůlí, zapálením a disciplínou.

Možná vám přijde, že teď začnu tvrdit, že podnikatelské buňky neexistují. Myslím, že existují, ale současně se domnívám, že to jsou buňky, které jde stimulovat k růstu a vytvořit z nuly. Podnikatelské buňky (podnikatelský duch) je mix vlastností a dovedností, mezi které bych zařadil:

• Schopnost komunikovat s lidmi.
• Obrovské zapálení / nadšení  pro něco
• Posedlost zlepšováním a chuť být v něčem dobrý
• Porozumnění penězům, pákovému efektu (tzv. leverage) a pasivnímu příjmu

Všechny věci, které jsem uvedl by stály za samostatný článek, ale teď bych zdůraznil druhý bod. Obrovské zapálení pro nějakou věc je ta nejdůležitější ingredience ze všech. Když jste pro něco zapálení a nadšení, uděláte všechno pro to, abyste to mohli dělat, abyste o tom mohli číst, abyste o tom mohli mluvit nebo to alespoň vidět. Člověk, který je zapálený pro počítače nemá problém u něj sedět hodiny. Ten, kdo je zapálený pro fitness nebo kulturistiku nemusí pracně hledat motivaci na cvičení. Kdo je nadšený do aut, koupí jakoukoliv knížku o motorech, která se objeví na trhu.

Ve spoustě knížek o podníkání najdete zmínku o tom, že by člověk měl podnikat pouze v tom, co by byl ochoten dělat i zadarmo. Důvodem je právě ono zapálení (nebo chcete-li posedlost, nadšení, vášeň, …). Bez toho to fakt fakt nejde. Kdybych nebyl od svých 14-ti let nadšený do počítačů, těžko bych teď mohl mít softwarovou firmu a sedm let vytvářet a vylepšovat náš CRM systém. To bych asi tak dlouho nevydržel. Nicméně, pořád mě to baví a doufám, že ještě dlouho bude.

Pokud se ale vrátím k tématu článku, musím říct, že jsem firmu budoval poměrně pomalým a pracným způsobem. Určitě nejsem ten typ podnikatele, který by v únoru dostal nápad, v březnu našel investora a v září vstupoval na burzu s miliardovým businessem. Tak to teda nebylo. Spoustu věcí jsem si musel oddřít a než jsem si koupil vlastní auto, tak to trvalo dokonce několik let. Z lehkým úsměvem vzpomínám na doby, kdy mi rodina občas naznačovala, jestli se nechci raději nechat zaměstnat. Fakt si nemyslím, že jsem se narodil jako podnikatel, ale pomalým růstem jsem se něčemu, co jako podnikatel vypadá, dopracoval. Jak vidíte, nejsem žádná „rychlokvaška“, ale teď jsem tomu docela rád. Zkušenosti se nahonit nedají.

Pořád si myslíte, že na „to podnikání nějak nejste“? A není to jen výmluva? Možná vám akorát některé věci budou déle trvat a párkrát si nabijete hubu (už jsem tady málem napsal „ústa“, ale uvědomil jsem si, že nejsem veřejnoprávní médium), ale určitě to pak půjde. Uvidíte. Přistupujte k tomu tak, že se „to podnikání“ musíte prostě naučit. No, a jestli už podnikáte, prosím o vyvrácení či potvrzení mého názoru formou komentáře k článku.